Futsalová děvčata opět v celostátním finále

03.05.2012 07:52

Když jsme letošní školní rok přihlašovali náš dívčí futsalový tým do Středoškolské futsalové ligy, nikoho ani ve snu nenapadlo, že počtvrté za sebou dokráčíme až do samotného republikového finále mezi čtyři nejlepší středoškolské týmy. Z loňské sestavy totiž zůstaly pouze dvě hráčky – nenápadná postavou ale o to více technicky disponovaná Martina Čechurová a Hanka Jeřábková, která loňskou sezónu musela strávit v brance, ale letos tvrdí muziku v našich zadních řadách. Tým jsme tedy byli nuceni doplnit o nové tváře, které se nebojí kopnout – občas i do míče.

První kolo jsme odehráli na horké půdě pošťaček. A tým domácího INFISu byl také naším první soupeřem. Aby si dívky zahrály, hrací doba byla stanovena na 2x20 minut, což byla pro nás spíše nevýhoda. Nevděčnou úlohu gólmanky na sebe vzala Eva Čekanová a svojí roli zvládla bravurně. Martinu na hrotu zkoušela podporovat Andrea Kolínková, která se střídala s Patricií Zemanovou. Svojí důraznou hrou si o stálé místo v sestavě řekla Katka Loudová, která tak v obraně doplnila zkušenou Hanku. Ve svém prvním zápase si holky na sebe samozřejmě zvykaly, protože zpočátku ještě nevěděly, co mohou od sebe očekávat. Již od začátku bylo jasné, že úspěch se dostaví podle toho, v jaké pohodě bude hrát náš špílmachr Martina. No a protože jí to tam začalo padat, dokázali jsme utkání dotáhnout až k velmi důležitému vítězství o dvě branky 6:4. Martina soupeřkám nasázela bůra a jednou rozvlnila síť i Hanka. Když poté rozjeté pošťačky porazily 1:0 Obchodní akademii, byly karty rozdány následovně: k dalšímu postupu můžeme prohrát s obchodkou maximálně o branku. Po urputném boji, kdy nám viditelně docházely síly (Hanka na tom nebyla zdravotně zrovna nejlépe) a Martině se tentokrát dařilo o poznání hůře, jsme přeci jen dokázali potřebný výsledek po taktickém výkonu uhrát. I přesto, že proti nám byla odpískána dosti přísná penalta, která konec utkání zdramatizovala. Padli jsme tedy 2:3, když naše obě branky vstřelila opět Martina. Důležité ale bylo, že jsme se díky nejlepšímu skóre posunuli do dalšího kola. Zkušenosti z minulých ročníků poprvé hrály svoji významnou roli.

Divizní finále jsme tradičně odehráli v hale plzeňské Lokomotivy a našimi soupeřkami byly týmy Sokolova a Příbrami. Hlavně předchozí výsledky gymnazistek z Příbrami, které dokázaly v předchozích dvou zápasech nasázet svým soupeřkám 29 branek, budily respekt. My jsme si ale přišli bez jediného tréninku prostě zahrát. Některé členky týmu prý měly prohlásit – hlavně, že se ulejeme ze školy – to jsou ale určitě pomluvy a slepá závist. Do branky jsme tentokráte ukecali novou tvář Michaelu Krsovou. Při absenci Andrey s Patricií nám vypomohla Markéta Keslová. Výhodou pro nás tentokráte byla hrací doba 2x15 minut, poněvadž to naše opory dokázaly uběhat. V prvním zápase Příbram porazila Sokolov „pouze“ 5:1, když trestuhodně zahazovala své šance. Poté jsme i my dokázali rozebrat tým ze západu 6:2, když si Martina několikrát prostě vzala balón a bylo vymalováno. Postupovou matematiku jsme tentokráte neřešili, poněvadž bylo příliš odvážné věřit tomu, že dokážeme konkurovat fotbalistkám z Příbrami. Ty také proti poté nám rozpoutaly ofenzivní peklo, které se ale překvapivě často zastavovalo o naši pevnou obětavě bránící zeď. V první půli jsme tak inkasovali pouze dvě branky, když při nás několikrát stálo štěstí. I když soupeřky viděly, že při útočení hrajeme stylem vše na Martinu, té se přesto povedlo dvakrát utéci a zavěsit. V obou našich zápasech jí k tomu vydatně pomáhala svými výhozy Míša, která Martině adresně směřovala svoji rozehrávku. Ve druhém poločase již našim soupeřkám začaly téci trochu nervy, ale přesto se jim podařilo strhnout vedení na svoji stranu po dosti sporném balónu. Pár minut před koncem si ale Martina vzala míč a po několika jejích typických kličkách vypálila zpoza protihráčky svoji jedovku, která skončila až v bráně soupeřek. V hektickém závěru jsme obrovskou vůlí dokázali odolat závěrečnému tlaku Příbrami a udržet remízový stav. Na holkách bylo vidět, že se vydaly ze všech sil, ale když se dozvěděly, že díky většímu počtu vstřelených gólů jsme postupujícím týmem do pražského konferenčního finále, rázem byla únava ta tam. Opět sehrály velkou roli zkušenosti a hlavně Martina, která si na svoji pažbu připsala dalších devět zářezů.

V konferenčním finále nás čekaly týmy Gymnázia Ohradní z Prahy a SOU a SOŠ nábytkářské z Liberce. Jestliže již postup do další fáze SFL byl stručně řečeno nad očekávání, případný náš úspěch v Praze patřil pouze do oblasti fantazie. I sázkové kanceláře raději stáhly tuto možnost ze svých nabídek, poněvadž se jim také jevila jako absolutně nereálná. Kvůli narychlo spíchnutému termínu turnaje jsme celý šestičlenný tým nasoukali ve čtvrtek 26.4.2012 do jednoho auta a když se nám v ranních hodinách posléze podařilo probudit spící Martinu, mohli jsme vyjet s asi půlhodinovým zpožděním. Plzeňská dopravka (chlapecký tým) dokonce tento turnaj úplně odpískala. Do Radotína, kde jsme měli své zápasy odehrát, jsme tedy přijeli již po oficiálním začátku našeho prvního zápasu, který jsme měli hrát s Pražačkami. Když bylo na dálnici jasné, že utkání nemůžeme stihnout, kalkulovali jsme s kontumačním výsledkem ve prospěch gymnazistek, což by vlastně byla voda na náš mlýn, poněvadž naše soupeřky postoupily přes loňské vítězky celé ligy a jejich tým byl napěchován hvězdami. Náš plán byl tedy jasný – pošetřit neodehraným zápasem síly a pokusit se uhrát postupový výsledek s naším druhým, dle našeho skromného názoru, hratelnějším soupeřem z Liberce. Jaké však bylo naše překvapení, když v hale byl klídek a naše soupeřky se zrovna rozkopávaly. Nebudeme to dále protahovat. Pražačky nás taktéž v klídku rozkopaly 10:2. Proti technickým hráčkám soupeře jsme neměli nejmenší šanci. Je ale pravda, že jsme přeci jen nedávali do zápasu úplně všechno a taktéž jsme našim příštím soupeřkám, které našemu trápení přihlížely, nechtěli ukázat naše tajné trumfy. Martina s Hankou si alespoň trochu spravily náladu, poněvadž se jim podařilo vsítit po gólu, ale debakl se přeci jen na nás poněkud podepsal zvláště, když jsme hned v dalším zápase měli vyzvat liberecký tým. Přestože jsme celé utkání pouze bránili, přeci jen jsme potřebovali načerpat nové síly, ale doba na odpočinek byla příliš krátká.

Druhý zápas se víceméně podobal zápasu prvnímu. Liberecký tým byl také složen z fotbalistek nebo alespoň z dívek, které si s balónem rozuměly. Neměly sice takovou kvalitu jako pražačky ale od začátku zápasu nás zatlačily před naši branku. Martině se několikrát povedlo uvolnit se a vystřelit ze střední vzdálenosti, ale ukázalo se, že tentokrát jsme narazili na tým, který se mohl opřít o svoji gólmanku. Střely z dálky, byť prudké, jí nečinily mnoho potíží. Bylo jasné, že pokud budeme chtít skórovat, musíme se pokusit dostat blíže brance protihráček. Bohužel v první půli jsme nedokázali zabránit dvěma střelám, které prošly až do naší sítě. Nejdříve jedna ze soupeřek utekla po naší levé straně a propasírovala balón k bližší tyči a po chvíli jsme pozdě přistoupili k další hráčce, která z hranice šestky propálila všechno, co jí stálo v cestě. Zatímco náš tým mohl střídat pouze jednu hráčku, soupeřky měly plnou lavičku náhradnic, což se ukázalo jako jedna z klíčových příčin konečného výsledku. Několik minut před přestávkou soupeřky vystřídaly svoji první čtyřku a najednou jsme měli balón častěji na kopačkách. Martina se probila až před branku a snížila na rozdíl jediné branky. Minutu před půlí měla na kopačce dokonce vyrovnání, ale trefila pouze dobře postavenou brankářku. V poločase tedy padáme 1:2. Po přestávce na nás opět nastoupila lepší čtyřka soupeřek a my máme znovu co dělat, abychom je ubránili. Kritické okamžiky prožíváme, když jedna z protihráček natáhne a z nějakých deseti metrů pošle balón přesně do naší šibenice. To již v obrat přestávají věřit i ti největší optimisté, jenže my máme ještě jeden trumf. Když do konce zápasu zbývá nějakých sedm minut, Martina začíná hrát svůj zápas. Míše se podaří několik přesných výhozů a Martina trestá. Kontaktní gólem dostáváme soupeřky pod tlak. Dokonce to vypadá, že jim poněkud dochází dech. Pár minut před koncem srovnáváme, abychom po chvíli šli dokonce do vedení. Soupeřky ještě zkouší několik zoufalých pokusů, ale Martina jim v poslední minutě zatne tipec. Počká si na Hančino rozehrání z autu, pravou nohou si přehodí balón přes bránící soupeřku, počká si až jí spadne k noze a svojí obávanou levačkou div že neprotrhne síť. Povedl se nám tedy málo vídaný obrat ze stavu 1:3 na 5:3 během nějakých sedmi minut a musíme zřejmě vůbec dodávat, že o všechny branky se postarala naše čarostřelkyně. Protože v posledním zápase k žádnému výsledkovému kolotoči nedošlo (pražanky v exhibičním tempu přejely Liberec 12:2), mohli jsme slavit po čtvrté v řadě postup do republikového finále mezi nejlepší čtyři týmy.

I v silně okleštěné sestavě po odchodu většiny opor z minulého ročníku se udál zázrak na palubovce. Je pravda, že by se určitě našly lepší týmy (kupříkladu ty pražské), které by nás na naší cestě jistě zastavily, ale na to se historie ptát nebude. Lze říci, že rozhodly naše velké zkušenosti z podobných minulých těžkých zápasů. Co se týče vyhlídek našich děvčat na umístění v závěrečném turnaji lze poctivě říci, že jakékoliv medailové umístění by bylo výsledkem ještě fantastičtějším než samotný postup mezi poslední čtyři týmy. Dívky si zkrátka za své výkony pojedou závěrečný turnaj užít a hotovo.