Jak jsme se studenty slavili 17. listopad

16. listopadu 2023, den před 34. výročím Dne boje za svobodu a demokracii a Mezinárodním dnem studentstva, jsme vyrazili nadcházející svátek s našimi studenty oslavit. Vybrali jsme si pro tuto příležitost těžký snímek polské režisérky Agnieszky Holland s názvem Hranice (2023).

Trochu jsme tedy riskovali a trochu byli zvědaví, jestli a jak jsou naši studenti na takovou podívanou připraveni, na takové téma zralí a k tragédiím, odehrávajícím se mimo naši republiku, empatičtí.

Reakce byly podle očekávání různé, ale celkový dojem dobrý. Během promítání odešlo jen několik málo jedinců. V sále byl klid - až na určitý úsek filmu, kde dlouhé pasivní scény již byly nad schopnostmi udržení pozornosti současných běžných diváků konzumní filmové produkce.

Tak už to prstě je. Tento druh filmu je pro diváka náročný, apeluje na jeho svědomí, konfrontuje ho s jeho postoji, předkládá více otázek než odpovědí…

Přesto jsme došli k názoru, že to s generací našich současných žáků není tak špatné, a i kdyby film promluvil k srdcím třeba jen několika málo z nich, mělo to cenu a budeme v tom pokračovat. Nejsme tu totiž pro to, abychom mladou generaci před nepříjemnými a tragickými zprávami ochraňovali. Jsme tu pro to, abychom ji na ně připravili a připravili ji na přijímání odpovědnosti, utváření si postoje… jednoduše řečeno, připravili ji upevňovat a bránit svobodu.

Byl to povedený způsob oslavy odkazu 17. listopadu!

Zde je reakce jedné divačky:

Pod názvem filmu Hranice jsem si nic nepředstavila, ale když jsem se podívala na ukázky, bylo mi jasné, že to určitě komedie nebude. Jako první jsem na film vůbec nechtěla jít, nelákalo mě to a nemám ráda násilné filmy. Po dvou dnech jsem si uvědomila, že i když mě toto téma neláká, a ani se o něj nezajímám, přesto bych se na film měla podívat, abych věděla, co se děje ve světě. Zaujalo mě na filmu, že to bylo udělané ze 4 pohledů. Nemám ráda černobíle filmy, ale po chvilce jsem si na to zvykla. Uvědomila jsem si, že bych měla být více vděčná za to, jak žiju a kde žiju. V určitých chvílích mi přišel film až moc drastický, ale chápu, že režisérka chtěla na diváky naléhavě zapůsobit. Nakonec jsem ráda, že jsem na film šla, abych věděla, co se děje ve světě.

B. Micková, P1